Pod Parou Fest 2016 slovem J. Tichého a obrazem A. Bortlíčka

Napsáno: 09. září, 2016

Pod Parou Fest 2016

Jako pozdně letní festivalovou reminescenci přinášíme postřehy Jakuba Tichého a fotografie Aleše Bortlíčka. Tímto také oběma spolupracovníkům děkujeme.

Je to už druhý rok, co se největší český punkový festival přesunul z Moravské Třebové, kterou už všichni stejně měli stokrát prošmejděnou, do Vyškova, což je od pohledu spolu s Českými Budějovicemi ono místo, kde „by chtěl žít každý“, takže žádné překvapení se letos nekonalo. Festivalový areál se překrývá s chráněným územím, na kterém žijí zdejší chráněnci, tedy  syslové – a opravdu: letos jsem, kromě naučných a výstražných tabulí s obrázky se sysly, viděl i živého sysla. Staral se o své “syslení” a festival mu evidentně nevadil. Mezi českými a slovenskými festivaly, které fungují na ose „sem nelez-tudy běž-bramborák na přepáleném oleji-teplé pivo v kelímku-řídká stolice-nechoď za tu červenobílou pásku-sekuriťákovy ruce v rozkroku“, vyniká „Podpára“ patologicky dobrou organizací při docela svobodné atmosféře. Nějaký stánek s pivem je otevřený vždycky, když ho potřebuješ najít otevřený, u vstupu tě vůbec nikdo neochmatává a všechno je nějak akorát a na svém místě. Ze všech Rockforpíplů by se sem mohli chodit učit logistice a organizaci, jenže to oni samozřejmě neudělají a budou vás tam buzerovat i příště.

Ostatně i u nás nezadržitelně zjišťujeme to, co v Anglii vědí už hodně dávno: prostě punkové akce jsou dneska spíš pro starší a pokročilé, průměrný věk jde mnohdy vysoko přes třicet a punkáči jsou vlastně docela spořádání a pohodlní lidi. Ostatně i věk většiny headlinerů je v nejlepším případě předdůchodový. Tím se taky vysvětluje, proč jsem přijel v pátek, když festival byl už od středy. Musím chodit do práce a z reportů pro internetovou stanici Radiocyp.cz se člověk nenají. (Nevím, co se tím vysvětluje, ale příště si článek raději, Jakube, napíšu sám. :-); redakční poznámka)

Krom toho byl subjektivně páteční program suverénně nejzajímavější. Denní část festivalového programu se v průběhu let vlastně moc nemění a stojí hlavně na víceméně povinných jménech typu N.V.Ú. nebo SPS. A ono vážně není od věci si tyhle kapely jednou za čas připomenout. Jel jsem ovšem od Ostravy, takže jsem celkem logicky chtěl stihnout blok ostravských kapel, které páteční program spoluzahajovaly. Čím dál lepší Degradaci jsem, žel, nestihl a ze Starých Pušek, které na sebe za poslední dobu upozornily hlavně focením se s nacisty a vrahy (kdo má rád bulvár, najde si to na Facebooku) a neschopností se k tomu nějak smysluplně vyjádřit (všeříkající floskule typu „do nás zná, tak ví“,  hm…), jsem viděl poslední píseň. Takže pořádně mě přivítali až déšť a Malignant Tumour. A to je echtovní uvedení do děje. Psát o tom, že turbomotörheadoví MT si zaslouží víc pozornosti a lepší časy je házení hrachu na zeď. No nic.

O objektivní reporty nikdo nestojí a hlavně ne ti, kdo je píšou. Takže Deez Nuts přeskočím, není to můj styl. Já se těšil na Demented Are Go. Můj kamarád Petr říká, že zatímco si všechny psychobilly kapely na úchyláky jenom hrajou, jediní DAG opravdoví úchylové jsou. Mám je rád. Všichni víme, že jejich koncerty jsou hodně kvalitativně nevyrovnané, a to přímo úměrně v závislosti na zkonzumovaném množství psychoaktivního čehokoli, ale mě osobně stačí, že tahle kapela, která je pro mě zhmotnělé psychobilly (ortodoxní fans Meteors nechť přeskočí odstavec), přes všechny rozpady, blázince, věznice a katastrofy pořád existuje a jezdí po světě (nebo aspoň tam, kam jim ještě nezakázali vstup). Kapely někdy působí trochu rutinérsky a zpočátku to vážně vypadalo, že tohle bude ten důstojně a bez zápalu odehraný koncert „legendy“ (kapela třeba úplně rezignovala na svoje pověstné líčení), ale principál Sparky Phillips se postupně náležitě rozehříval  –bylo vidět, že hlavně při méně obehraných věcech to kapelu na pódiu prostě baví. Ke cti je jí taky třeba přičíst průřezový playlist, ve kterém jednoznačně převažují novější písně, i když by DAG stačilo dokola obehrávat slavný, 30 let starý debut. Spark působil jako obvykle duchem poněkud nepřítomně, ale texty zapomínal jen v přiměřené míře a v kompozicích jako Epileptic Fit, nebo (Yeah, I’m a) Retard Whore předváděl docela slušné herecké výkony.

Po DAG nastoupila další skvělá kapela, i když z úplně jiného ranku: Last Resort. Když mi v adolescentském pokojíčku kdysi dávno našla má matka jejich desku Skinhead Anthems, z obalu se dovtípila, že jsem se definitivně dostal na šikmou plochu. Kapelu mám rád dodnes, i když za 34 let od vydání této desky asi tak stokrát měnila název i sestavu. Jenže Last Resort, to je Roi Pierce. Chlap, ze kterého stříká charisma (no jo, to se dneska píše o kdejakém pitomci, ale tentokrát je to prostě pravda), a který má ve tváři a svém jediném oku vtištěné všechny anglické pouliční války za posledních pár desetiletí . S bandou o generaci mladších muzikantů zase objíždějí Anglii i Evropu, jejich nové věci znějí výborně, a neméně výborně to všechno zaznělo i naživo. Potěší, že i Last Resort stavějí playlist hlavně z nových alb. Kdo to neviděl, nechť si aspoň pustí na YouTube jejich Never Get a Job.

Fajn, a teď Biafra. Starší chlapík s ježkem a nadváhou. Dead Kennedys po jeho odchodu umřeli podruhé a definitvně, i když se dodnes snaží vystupovat. Ovšem Jello Biafra je se svou aktuální kapelou The Guantanamo School of Medicine živý až moc. Má pořád hlas jako kdysi, má nápady, má drive – a ve Vyškově odehráli s The GSoM výborný koncert. Novější věci proložil několika starými peckami z éry DK (Kdo by nechtěl slyšel naživo California Über Alles, že jo?). Na tomto místě musím zmínit jediné, ale podstatné negativum festivalu: publikum! Co je to platné, že má “Podpára” snad nejinternacionálnější publikum ze všech českých festivalů, co je to platné, že se nad ránem u stánku s pivem druží Maďar se Španělem, co je platné, že se několik tisíc punkáčů sjede na jedno místo, když tohle publikum není schopno vyřvat geniální kapelu po strhujícím výkonu zpátky na pódium. Jasně, někdy prostě není čas, ale kdo jiný si to zasloužil víc  – než právě Biafra? Zvlášť když je člověk svědkem toho, jak kytarista už už vybrnkává úvodní tóny Holiday in Cambodia, zatímco (ne)poslouchající lid se houfně bere k nejbližším pivním stánkům. Ech.

Posledním velkým pátečním jménem (fanoušci Pro-Pain odpustí) byli londýnští grázlové Anti-Nowhere League. Publikum působilo už dost vyčerpaně (viz předchozí odstavec), bandička ale hrála s nasazením; Animal dělal své obvyklé opičky – a všechno bylo tak profesionální, že to bylo na můj vkus až příliš. Na jejich smůlu, byla škoda až příliš pietního playlistu a vůbec dojmu, že kapela zatuhla i přes všechny personální změny někde v polovině osmdesátých let (bohužel si ale neudržela svoje neodolatelné neumětelství v ovládání hudebních nástrojů). Asi málokdo (by) si všiml, že kapela letos konečně vydala novou desku, nebýt pocty Charliemu Harperovi (Uncle Charlie) a suverénně nejdebilnější píseň kapely za posledních třicet let God Save Alkohol. Každopádně, přes to všechno, pořád to byl výborný koncert, který za sebou bez problémů nechává produkci většiny současných kapel. Tím  končím páteční reportování, protože vyslechnout více než čtyři kapely po sobě, po mě nikdo nemůže chtít, zvlášť, když Pro-Pain jsem viděl předloni ve Frýdku-Místku (ale jo, byli dobří!).

Sobotní odpolední program byl sestaven hlavně z českých punkových klasik, které ctím, ale nevyhledávám. Kupříkladu Fialky a Totální nasazení mě při vší úctě nebaví, o současné formě Čertofa Punku mám pochybnosti, ale na N.V.Ú, kteří svým způsobem naplňují reklamní slogan „záruka kvality“, se podívám vždycky rád. Štěpán Málek, ostatně, stejně jako loni, celý festival svébytně a dobře moderoval. Ale to všechno byla jen příprava. Na koho? Na The Dickies přece! Opravdoví Dickies! Americká kultovka, která do Evropy už moc nejezdí a která je v tuzemsku nejznámější asi jen coverem od Plexixu (Zhulenej, strašně zhulenej). Nevadí, že jsou za zenitem, nevadí, že patnáct let nevydali album, pro mě byli vrchol festivalu. Frontman Leonard Lee Phillips si pěstuje image lehce vyšinutého staříka, hlas má skoro jako za mlada, celá kapela je za ty roky mimořádně sehraná, a všechny písničky, které chceš slyšet, zaručeně uslyšíš. Krása nesmírná. Pro mě rozhodně to nejpříjemnější překvapení.

A pak povinná položka: UK Subs. Tady je zbytečné cokoli rozmazávat. Fakt, že Charlie Harper se svou kapelou pořád ve zničujícím tempu křižuje zeměkouli, tvoří a nahrává desky, vypadá pořád stejně a do toho pije nepostižitelné množství piva (viděl někdy někdo nějakou Harperovu fotku, na které by neměl v ruce flašku piva???), začíná být medicínskou záhadou. S jeho životním stylem už bych byl dávno mrtvý, i když jsem o více než čtyřicet let mladší, než on.

Oficiálně největší hvězdou sobotního programu a snad i celého festivalu měli být The Exploited a …  No, nevím, prostě už jsem je viděl tolikrát a pokaždé byli tak stejně stejní, že jsem to protentokrát vynechal. Musíme si taky něco nechat napříště. Nejenom hudbou, ale i fernetem je člověk živ.

Z nedělního festivalového dění musím vyzvednout stánek s testováním na alkohol. Byl to jediný stánek na celém festivalu, u kterého se tvořily fronty – a to hlavně proto, že se v té frontě pořád dokola točili ti samí lidi. Vím, o čem mluvím, taky jsem ji dvakrát vystál. Na závěr se obvykle děkuje, takže děkuji organizátorům za to, že dělají parádní festival – bez buzerace, bez front, se skvělými kapelami – prostě festival, kde je svět tak nějak punkově v pořádku.

Fotogalerie

Klikněte na náhled, poté listujte šipkami a pokračujte v prohlížení fotografií.

 

 

jedna reakce

  1. Vondřej napsal:

    Tyjo parádní report, gratuluju!