Skála nenávisti /rocha odio – gael./
Motto:
Od koho odejdou všichni čerti, od toho odejdou všichni andělé.
Být si vědom svých vnitřních démonů je totiž paradoxně cosi velmi andělského.
M.Vácha / molekulární biolog a katolický kněz/
I. Matka Krtice
Moře je šedé a rozbíjí se o útes
Nebe je plovoucí olověnou stěnou
Větry ze všech stran – mrazivé facky do ztuhlého světa
Sedí na pobřeží, na balvanu, na dohled
moře něco přinese: zbytky, naplavové dřevo,
možná i lodě, které něco přivezou.
Pokud nepropluji mezi kameny a proudy
i tak z nich moře něco vyvrhne…
V odporně rozeklané skále
v průrvě jeskyně hoří oheň
Nezahřeje ani přes tulení plášť
Jen prostě hoří, aby v tom šeru až tmě něco zářilo
A děti chodí, plíží se, nesou věci na výměnu :
tulení,medvědí, losí, jelení kůže, sušené ryby, zmrzlé uzené maso, zajíce, veverky, velrybí tuk a pláty masa, které vždy nesou dva synové
Nesou prosbu za odpuštění, nesou pocit viny, kterou nechápou.
Dostávají od Matky Krtice vztek, nadávky a prokletí.
A to co přivezly lodě : obilí, látky, železo, sekery a nože.
A taky mor nenávisti stařeny páchnoucí velrybím tukem a tulením pláštěm.
II. Takový smrad Bohumína
Vrbice … vesnice plná bordelu, uhelného prach, smradu ze skladu chemických jedů a jezírka s uhelnou vodou.
Šedo a tma uhlí. I ryby chutnaly po uhelném prachu.
Prababička Štěpánka byla šedo a tma uhlí.
Nenávist zjevená, vytvořena, zděděná, přejatá z Vrbice.
Až hodně později jsem pochopil, že měla strach,
toho praotce nenávisti.
Kudy šla tudy smrděla
nenávistí ke své dceři, která se v té noře narodila nemanželská, bastard, bastard po někom z Balkánu
Hodná to žena, fakt hodná
uhnala uprchélo Poláka, který utekl před válkou
bos a ve spodkách, zmrzlý, na střeše vlaku
Byl pak manžel a papír s razítkem ze skály
Stařík tajně pil a vodil mě na ryby
I ventku mi vyrobil, aby si mohl dát plaskačku
“Pojď, ideme dom, bo ta stará čarodějnice se posere.”
A stejně se posrala destilovaným vztekem:
“Ty analfabetní impotente, neumíš psát ani číst,
jen chlastáš !!!”
Ja, ja synku za Hitlera bylo dobře
to byl aspoň ordnung
třeba takový Auswitz … a ta Elza ?
Bít a bít, stejně z ní bude kurva.
Už teď je zkurvená a dobře jí tak
Smrad prachu smrad nemytého života
III. Strach a facky
Ze Lhotky do Ostravy je daleko
z havířského domku do paneláku
Musíš zabít vzteklého psa a všechny slepice
musíš zabít zasraného dědu Frantu
Na to neměla sílu
Také byla zasvěcenou komunistkou, ale Chruščov ji zklamal
Měl všechny povraždit a pak se podříznout
Věřila a uměla skvěle vařit i nenávidět
Strach z mocné matky a výchova ve stínu uhlí
Noční potulky a facky malého ratlíka Frantíka
Smrad alkoholu, levných kurev, ošoupaných karet
Smrad cinknutého života, který ji byl vybrán
A do toho neštěstí si kdysi prdla a vypadla Eva
ta posvěcená dědička zloby, zlosti, nenávisti,
která na ni byla vyzvracena
Staletí utrpení v mraze skály porodilo dítě
/ není nic lepšího, než se zrodit z uhelného prachu a mrazu/
Elza, Elza cos přivedla na svět Evu
Jak to Bůh myslel, když to udělal obráceně ?
Byl jsem tvůj štít, který netušil
že existují rány, které se nehojí, jen množí.
Ta temnota, ta neviditelná bouře, která přichází
Ne a ne zmizet
Ne a ne polevit
z kamene povstává kámen
Tak jsi to myslela, když jsi vyprávěla?
O své dceři, o svém muži, o světě, který jsi byla schopna vůbec vnímat?
Nikdy jsi nevyslovila špatného slova, když jsem u tebe kňučel pod dekou
Nikdy jsi neměla laskavého slova k tvému prdu
o ratlíkovi nemluvě
Špína, zlost, nenávist až za hrob:
“ Chvála KSČ, že zemřel ten zkurvysyn. A mělo být jich více!”
Eva z tebe měla hrůzu až na blití
Otvíral jsem si tvé dveře a zavíral kdy jsem chtěl
Cosi probíhalo mimo mé periferní vnímaní
cosi mi bylo ukrýváno
Až jsem zakopl o kus kamene
Pak jen otevřít skálu
IV. Nedýcháš a běžíš, děťátko
Mother fucker and fucking mother
a pak, že ten svět není zábavný,
když vás někdo škrtí hadrem na podlahu , po příchodu ze školy a řve :…..
“Kurva, co tu děláš !”
“Kde je tvůj zasarný fotr. S kterou píčou ?!!! “
Nedýcháš a běžíš
10 schodů skočíš najednou
Posraný, pochcaný, poblitý
Není to krásný začátek kamenění?
Není to krásný začátek toho co raději nejmenujeme ?
Evo, ty Živá , jak tě nazval Láďa
ty mladý, zlobivý hajzlíku, na útěku z uhlí
Táta tam dožil, ale ty jsi se snažila
Obrana zamená útok
Milost také je úskok v podobě sladké buchty
Tvá snaha dosáhla skály
Nikdy jsi to nechtěla
Nikdy jsi to nevěděla
Každý kámen má svůj život
Každý kámen plodí další kamení:
“Vyser se na tu píču a pojď něco dělat,”
pravil otec, rudý jako rak.
On, zženštilá dobrota sama, s rukama jako ze saténu.
Krejčí a horník ze selského plemene
Miloval až k nenávisti
Nenáviděla, protože nezvládla milovat
chcípající květina ve větvi Přeslice.
V. Že by zmrdi ?
I zůstali dva
syn vedle syna, bratr vedle bratra.
Kámen se nedá rozpustit, jen drtit, mlít v mlýně,
pokořovat stavbou, kterou nechtěl.
Syn maďarského rodu
ale náš hrad byl kámen na kameni
krev na krvi, nenávist na nenávisti
a vzpoura a strach a síla a moc
a také útěk
Kam utíkat, když je možné stát
Zkamenět ve své nenávisti!
rocha odio
P. S. Tak už na to seru, více zloby bych už zmohl jen na špagátě.
