3ABF – příjemné překvapení
Abych pravdu řekl, několik let už festivalům moc nedám. A i v době, kdy jsem jich absolvoval hezkou řádku, volil jsem spíš ty komornější s málo známými jmény, nehektickou atmosférou a nerekordním počtem návštěvníků před „naducanými otesánky“. A taky jsem měl rád tzv. nulté či první ročníky, ze kterých ještě byla cítit jakási blíže nedefinovatelná a pokaždé jiná chuť a touha prvních kroků a objevování formou pokus – omyl, a s tím vším spojená překvapení všeho druhu – všechno to, co se brzy zahalí do kabátu předpokládané „profesionality“. Víkendový (31. 7. – 1. 8. 2015) první ročník 3ARTbeat Festivalu, který se usídlil na území bývalého Dolu Hlubina v Dolní oblasti Vítkovic a otevřel tak nový prostor tohoto industriálního klenotu, prakticky všechny tyto atributy splňoval.
Překvapení například hned u vstupu bylo až až, po větě: „Ještě bychom potřebovali zkontrolovat vaši tašku, prosím,“ požádali pořadatelé. „Aspoň pohmatem,“ dodali smířlivě, zřejmě v odpovědi na můj šokovaný výraz, jak jsem urputně přemýšlel, čím můžu být tak podezřelý. Ale rozpaky jsem cítil na obou stranách. Radši jsem je nechal letmo nahlédnout na bundu stočenou nahoře a doufal, že nebudou chtít rozebírat, proč pod ní mám svoji vlastní svačinu. Nechtěli. Pěkně, s úsměvem poděkovali a bylo – i po rozpacích. Jen kolegyně si neodpustila po pár krocích uštěpačnou poznámku: „Tak to jsem nezažila ani za komunistů.“ Popravdě, ani já ne, a to už jsem tu o nějaký ten pátek déle. Ale zase jsme v té době zažívali jiná překvapení a „dobrodružství“. To si jeden nevybere.
„Tehdy taky nehrozilo takové nebezpečí,“ poučil ji další, asi o dvacet let mladší, ale zjevně dnešních poměrů mnohem znalejší návštěvník, který vstupoval do areálu hned po nás.
„Hm,“ nezbylo mi než obdivovat jeho uvědomělost. Jen jsem se chvíli nemohl zbavit myšlenky na to, že pokud by mělo jít skutečně o bezpečnost, pak by jistě byla na místě důkladná osobní prohlídka nebo rentgenový rám. Ale co – do role současných festivalových ignorantů jsme se přece vpasovali sami. A přišli jsme si přece hlavně užít atmosféru „creation – rythm – fire“, což si organizátoři vepsali do motta akce, a taky tomu dostáli.
Foto: Martin Kusyn
Co se tvůrčího potenciálu (creation) týká, vytvořilo se v omšelých „kulisách“ staré šachty jakési příjemně útulné hračkářství pro veliké děti (ale dost bylo i těch opravdových). Tak třeba GÖG – Die Musikmaschine – jakýsi steampunkový hrací kolovrátek kombinovaný se šlapacím vozembouchem – byla kouzelná, stejně jako naivistický, blikající robotband, lehce dadaistické šlapací lehátkové kolo, vozící návštěvníky od scény ke scéně, jehož řidiči by slušel kostým pohádkového převozníka nebo benátského gondoliéra. Druhý den se zjevivší bílé surreálně snové (dle letáku vesmírné) bytosti procházejí bezcílně bezhlesně prostorem na vysokých chůdách nebo v neposlední řadě uhrančivá Tesla show s krotitelem efektních elektrických výbojů, evokujícím svým oděním představu Nemových potápěčů a řada dalších artefaktů. Prostě hravá iluzivnost, doplněná řadou workshopů, od kovářství přes jednoduché slévárenství, tradiční tureckou malbu na vodě až po bubnování na djembe.
Foto: Martin Kusyn
Rytmus (rhytm) samozřejmě udávala hudba a z ní vycházející příležitostný tanec. Bubny, perkuse, didgeridoo, electric, rap, reggae, vibrace, trans, ethno… Kombinace, variace, fúze… Vibrace, energie „tlukot srdce“, exepriment sem a experiment tam… Původní nástroje, současné nástroje, syntezátory, modulátory, předehrávky… a hlasy – sketující, rapující, přecházející od zpěvu k deklamaci a zase zpět… Propojení a energie a rytmus. Silné, podmanivé, uvolňující, energetické… Pro nějakou „unylou“ melodii tu bylo jen málo místa, i když i tady občas vystrčila růžky, zato občas dost dobré křoví pro někdy fádní, leckdy prvoplánová klišé typu: „Podej mi ruku / společně všechno zvládnem /… / podej mi ruku / ať vím, že nejsem blázen / … / podej mi ruku/ my nikdy nepůjdem se stádem… (i když to naštěstí nebylo pravidlem). A protože se všichni kolem tak snažili, aby veškerá energie byla pozitivní, pro mě bylo největším pozitivním hudebním objevem festivalu česko-anglické DNB seskupení s francouzským názvem Le Pneumatiq a jeho hlasově strhující zpěvačkou Borůvkou (Blueberry) přecházející s lehkostí a grácií z jedné hudební polohy do jiné a zase další, za asistence živelného MC Turnera. Tolik aspoň z toho, co jsem stačil slyšet, protože k některým věcem jsem se nakonec ke své škodě nedostal.
A oheň (fire). Po setmění všudypřítomný díky hořícím barelům s vlastním výrazem, výhním některých výše zmíněných tvůrčích dílen a také svíčkám a žhnoucím tyčinkám s různými vůněmi, včetně ganji … Z vystoupení pak především v mistrovské, uhrančivé ohňo-jiskrové show skupiny Pa-li-Tchi, která dokonale oživila ducha tohoto industriálního prostoru, nad nímž nehnutě, monumentálně stála doširoka rozkročená hlubinská těžní věž. Atd. Jako by chtělo to prostředí naplnit heslo výstavky grafik Lenky Falučiové: „Je-li tma klidná, pohne se jas…“
Foto: Martin Kusyn
Bylo to všechno příjemné, uvolněné, jaksi bezprostřední, bez navigátora, který by něco komentoval. Čas plynul líně jako řeka v údolí. Jen chvílemi, když dozněly tóny některé z kapel, když se kdesi jinde cosi jiného chystalo, přecházející do jakéhosi bezčasí. To člověk mohl jen tak bloumat, prohlížet si obrazy a fotografie umělců vystavujících na režných zdech či pozůstalých agregátech z dřevních dob, okukovat stánky s pestrou nabídkou jídla (veganské specialitky byly – snad v rámci symbolické tolerance – nadohled pravým uzenínám a hospodské menu se usídlilo v rohu improvizované čajovny) a pití (včetně absinthových nápojů), pozorovat sprejerské umění nebo zavítat k plápolajícím polínkům šamanské (oficiálně elementární) scény, u nichž tichým hlasem rozprávěli kroužku naslouchajících současní vykladači starobylé pravdy v dnešních (sic!) souvislostech, samozřejmě především ve spojitosti s magickým ohněm. Kdoví, jestli si v zaujetí všimli, že kulisu jim chvílemi tvoří tlumené tajemné zvuky z naplno jedoucí válcovny trub hned přes cestu, a kdoví, copak by asi vyprávěla o ohni a lidech ona všudypřítomná těžní věž.
Foto: Martin Kusyn
Můžu říct, že první ročník 3ABF byl příjemným překvapením. To propojení hry s realitou, nového se starým…, to nebyla špatná volba, stejně jako prostředí, ve kterém se uskutečnilo. Z určitého pohledu venkovního světa, zaměřeného na zisk a efektivitu, se asi jevil úskalím malý počet platících návštěvníků, ale to, že se člověk nemusel mačkat v davu, ale procházet magickým prostorem, nehnat se od akce k akci… to mělo své kouzlo, bez kterého by už výsledek asi nebyl takový, jaký byl. A tak by bylo fajn, kdyby se v příštích ročnících podařilo propojit ještě jedno – slušnou sumu publika a zachování té atmosféry, která prvnímu ročníku dala punc nového stylu. To by byl příjemný šamansko-technologický kousek, který by stálo za to se naučit.
Miroslav Vlček
Foto: Martin Kusyn
